Věnovaná slova

24. srpna 2014 v 23:08 | soul in fire |  Hope and who?
Nemusím mluvit,ty víš,co chci říct.A tak jen mlčky pozoruji tvé ruce a přemýšlím.Kolik lidí čeká na někoho,kdo mu bude oporou a kdo je bude ctít i s chybami? Je jich nespočet. A ty jsi můj. Moje víra,síla,můj nalezený drahokam. Nejsou to jen prázdná slova.Jsou hlubší než propast.Mé tělo tě vnímá jako magnet.Mé srdce tě následuje. A když usínáš vedle mě,poslouchám,jak tluče to tvé. Tvůj život je mé štěstí.Potřebovala jsem slepit.Probrat z noční můry,probrat mou znechucenou duši.Střepy v mých očích mizí v každém polibku,který mi věnuješ. S tebou jsem navěky za řekou. Fascinuje mě,jak mě pohlcuješ.Děláš z nemožného možné. Budíš mě.Držíš mě.Vlastníš mě.A já si to vše přeju.Jsem zamčená s tebou v opojném souznění.Jednou mě to udusí. Ale teď jsem Ariel riskující pro svého smrtelníka.Láska je nakreslená přímka,nekončící dálka…
 

Rány

27. dubna 2014 v 21:19 | soul in fire |  Authoress
Vítr jí foukl do tváře.Schoulila se do kabátu.Těžko říct,co jí rozechvělo více, jestli zima nebo ten drásající pocit. Byla si tehdy jistá svým postojem k jeho tváři.Byla si tehdy jistá,že jí něco zadrží,než bude chtít znovu vzhlédnout. Chytí,spoutá a nechá vylétnout,zmizet,rozpustit se.Ztratila schopnost chápat sama sebe.Ztratila se v dýmu, odéru kouře a nikde není k nalezení.

Prstýnek nechala sklouznout na promrzlou střechu.Nestojí o něj.Vše,co tak strašně nesnášela,jí je v patách.Přidržuje za vlasy, svazuje hrdlo a šeptá: "Jsi moje". "Ne,nepatřím ti!"ozývá se hlas v její hlavě.Padá na kolena,prosí.Nemůže se odpoutat.Je to jako za starých časů.Vždy jí tak zřídil, a pak jí s úsměvem na rtech obcházel a hladově hltal její rány.Nesnášela každý jeho dotek, co jí probíjel jako blesk. Jizvy, co jí lemují kůži,byly každým zatraceným dnem viditelnější a hlubší.Propalovaly jí, ničily jí. Muselo to přestat.A tak utíkala každou noc ze spárů zla.Hledala se.Přes den mizela , v noci se znovu probouzela.Její duše procházela očistou.Budovala vlastní utišení do poslední kapky naděje.Ale teď jí zase poutá,nutí jí se klanit.Směje se a ví,že má vyhráno.

Rána. "Pšš,maličká" tiší jí. Otevírá oči.Její tyran na ní visí těmi jeho a hladí jí po vlasech."Už bude dobře,jsi doma."prohlašuje zastřeným hlasem. Ale ona jeho hlas vnímá jak skřípání křídy o tabuli-intenzivně a nepříjemně.Znovu rána. " Vnímej mě!" přikazuje. A tak se poddává,obepíná ho a nechává se vtahovat společně s ním do tmy. Jde vsříc svému osudu,který rozzlobeně dopadá na její nahé tělo.

Tell me...

13. dubna 2014 v 22:07 | soul in fire |  Hope and who?
Do you think the silence makes a good man convert?




Někdo mi kdysi řekl , ať nejsem při psaní tolik osobní. Ať lidem řeknu to , co chci , ale nezmiňuju se při tom o sobě.Ale jak ukázat svojí duši , svoje já bez toho ,abychom se odkryli?
Někdo mi kdysi řekl ,ať nepíšu srdceryvný příběhy z mého krátkého života a ať se radši věnuji užitečnějším věcem.Přemýšlela jsem o tom a dospěla jsem k názoru,že lidé moc často přeceňují ticho a podceňují řešení. Odkládají vlastní problémy stranou.Ale udělá vás ticho dobrým člověkem?

 


Zchátralá myšlenka

12. dubna 2014 v 23:45 | soul in fire |  Authoress
Jsme vážně takoví, jaký jsme?
A kdo vlastně jsme?
Bezcenné cáry papírů,prázdné láhve vína,neumyté sklenice ve dřezu.
Hoříme v plamenech,zatímco venku prší.
Dotýkáme se zrcadel a procházíme skrz.
Kdo nás zachrání ,až bude atomový kryt naplněn?
Kdo nám přinese vodu , až budou oázy vyschlé?
Kdo nás chytí za ruku a povede do nebe , až tu budeme sami?
Otázkami tvořím vize.
Vkládám silnou část sebe do vět ,ve kterých pak hledám smysl kruhů,koloběhu života.
A odhazuji kost po kosti ,abych se dostala blíže.
Blíže celku bušící na poplach.
Usínat v zadýchané sféře nevinnosti.
Vymazat vlastní hříchy.
Opustit soudní síň jednou provždy.
Dojdeš se mnou na konec cesty?
Vyvěsíš prapory,až budu pryč?
Pověz mi , je tento svět vlastně stvořen k životu?

Kam dál